Slýchám to zas a znovu:
„Ale já na to nemám čas.“ „Mám toho hodně. Nevím, kam to nacpat, abych stihla ještě cvičit.“ „Den má jen 24 hodin.“
O čem to mluvím? Mluvím o ženách, které chtějí změnit svůj dech, zdraví, bolavá záda, … pracovat na sobě, ale nevidí v životě prostor, kde se to může udít. V tu chvíli to nejde. Nemohou nafouknout den, přidat hodinu navíc, aby se to všechno vešlo. Jenže … to je jen zdání 😊
10 MINUT
Troufám si tvrdit, že 10 minut ráno a 10 minut večer na něco, co je pro mě důležité, si najdu vždycky. Zakopaný pes je jinde. V povinnosti. Podívejte se na svůj den. Co vidíte? Nekonečný kolotoč povinností a věcí, co je potřeba nebo které se musí. Kam pak vměstnat další takovou povinnost, jako dělat pro sebe něco dobrého? Bereme to vážně, vážně chceme cvičit a změnit to k lepšímu, ale pokud to máme zabalené jako povinnost, většinou skončíme dřív, než začneme.
V neděli budeme slavit mezinárodní den děti, pojďme se inspirovat k nim. Mohou být totiž našimi velkými učiteli, když si to dovolíme a přestaneme být vážnými dospělými.
INSPIRACE Č. 1 – JE TO RADOST
Děti se baví, když něco dělají. Pozorujte malé dítě, když si hraje. Hra není jen hra, ale je to proces učení. Trénuje motoriku, objevuje svět, poznává, jak co chutná, jaké je to na omak, co to dělá, když to vezme do ručičky. Rozvíjí svůj mozek, vytváří nove synapse, tělo se učí hýbat, trénuje smysly. To vše se tam odehrává, i když si to na první pohled nemusíme uvědomovat. A navíc ho to baví a má radost, že objevilo něco nového.
Co si z toho můžeš vzít?
Nech povinnost stranou. Těš se na 10 minut, které budeš mít jen pro sebe. Nenech se nikým rušit. Zavři pomyslné dveře od světa kolem a probuď v sobě radost, že ti cvičení přinese něco nového, že tě pomůže zklidnit, přepnout, zlepšit tvé dýchání, … (jakýkoli tvůj důvod, proč chceš zlepšit dýchání), že jsi dobrá a nevykašlala ses na to. Počáteční naladění a jasný záměr je polovina úspěchu.
INSPIRACE Č. 2 – NECH SE POHLTIT PROCESEM
Viděla jsi někdy dítě, jak myje nádobí? Hodně pěny, přelívá vodu ze skleničky do hrnečku, nabírá vodu do naběračky a pomalinku s ní plní špinavý kastrol, staví pěnové hrady. Že se u toho nacáká? Že je voda všude kolem? Že mu to trvá hodinu? To řešíme my dospělí, kteří chceme jít nejkratší a nejjednodušší cestou. Ono je ponořené do aktivity, do procesu. Je to hra a na jejím konci většinou nádobí čisté je 😊
Co si z toho můžeš vzít?
Nespěchej a nechtěj být hned v cíli. Nech se pohltit procesem. Vypni hlavu. Neřeš na chvíli, zda máš všechno nakoupené na večeři, jak stihneš poradu a zároveň odvézt děti na kroužek, co si zas bude vymýšlet ta nová protivná kolegyně.
Vnímej své tělo, ponoř se do něj a začni slyšet drobné signály, které ti dává. Kam posíláš dech na začátku tvé 10minutovky. Jak se ti při cvičení hýbou žebra, břicho.
Co záda – bedra, oblast kříže, hrudník, krční část?
Signály nemusí přicházet jen z oblasti hrudníku a břišní dutiny. Jsme komplexně propojení a možná uslyšíš vzdálenější části – kotník, koleno, .. Tělo bude mluvit, když mu budeš naslouchat.
Sledování nádechu a výdechu je jedna z nejzákladnějších meditačních technik, k dechu odkazuje i koncept mindfulness. Při tréninku zdravého dýchání nejde o meditační stavy, ale možná jsi v rozpoložení, kdy se ti i tohle bude hodit.
INSPIRACE Č. 3 – NEHODNOŤ
Když se děti učí chodit, 1000x spadnou, aby po 1001. vstaly a zkusily to znovu. Nezůstanou sedět, když se jim to hned nepovede. Neřeknou si: „Tak já na to asi nejsem. Mně to nejde.“ Nic takového. S nadšením a vervou to zkouší zas a znovu.
Zrovna tak u našeho předchozího příkladu s nádobím se dětem většinou nehoní hlavou otázky typu: „Dělám to dost rychle?“ „Neměl bych nejdřív omýt tenhle hrnek a pak teprve talíř?“ „Nepouštím moc teplé vody?“ Tohle řešíme my, jako opodál stojící dospělák, ale dětem je to putna. Neplní si hlavu zbytečnými pochybnostmi jak a co.
Co si z toho můžeš vzít?
Jako dospělí jsme už ale leccos zažili a naše mysl je řádně vychována, aby zpochybňovala vždy a vše. Aby neustále kladla otázky a odváděla nás od aktivity samotné. Může to dojít tak daleko, že s tím radši sekneme, protože prostě nevíme. Necháme se paralyzovat tou hromadou pochybností, že pak „logicky“ uzavřeme – teď na to nemám čas, je to moc složité, trvá to moc dlouho, už by to mělo být vyřešené, jdu od toho.
Nechtěj na začátku vidět cílovou rovinku. Každý jsme jiný, každý jdeme jiným tempem, dle svých možností. Žádné tabulky, jak rychle a jak brzo, neexistují. Nech to být, vnímej, jak se cítíš a raduj se z každého posunu.
Možná zjistíš, že nejsi tak podrážděná, umíš se lépe zklidnit. Možná zmizelo vnitřní napětí, které to provázelo v posledních měsících. Možná rychleji usínáš, nemáš tak nafouklé břicho, vyšlápneš do 1. patra bez zadýchání. Ale to ti nikdo neřekne, když se do toho nepustíš a nebudeš to dělat.
Přeji ti na cestě radost, trpělivost a vytrvalost.
Věř, že čas investovaný do tebe, se ti zúročí. Pokud by tvé pochyby stále přetrvávaly, můžeš mi napsat e-mail nebo se spojit na FB a probereme to.
Lehký dech a radost v srdci