Máš teď taky větší potřebu opečovat se, šetřit svou energii a víc doplňovat své baterky? Proč se potřebujeme energeticky dobíjet? Pro nám někde utíká energie, která nám pak chybí?
Nejjednodušší způsob, jak se dobít, je PŘESTAT ZTRÁCE SVOU ENERGII. Přestaň s ní plýtvat a dávat pozornost lidem, věcem nebo událostem, které nejsou tvým opravdovým zájmem. Které na tobě nějak parazitují, dostaly se do tvého života ,už vlastně ani nevíš jak.
Schválně si je sepiš. Napiš si všechny tyhle pijavice, které bys ze svého života nejradši škrtla. Je jich hodně? Málo?
A teď si u každého z nich odpověz, proč jim věnuješ pozornost. Opravdu se nad tím zamysli a popravdě si odpověz. Je to skvělé cvičení upřímnosti k sobě samotné.
Co ses dozvěděla? Často se setkávám s odpověďmi jako
- všichni to sledují, vypadala bych jako mimoň
- neměla bych se práci s kolegyněmi o čem bavit
- neumím odmítnout člověka, který se na mě obrátí
- mám pocit, že musím vyjít vstříc, pomoct a snažit se
- vlastně vůbec nevím, proč to v životě mám, ale nevím, jak se toho zbavit
Skvělý začátek. Pusť to k sobě a nech na sebe působit. Už teď se děje něco důležitého! Zvědomila sis to a zjistila, že to ve svém životě nechceš. Vždycky máš na výběr, jak se na jednu a tu samou situaci dívat. Neexistuje jen jeden pohled. Přestaň teď být chudákem a pojď tvořit. Svůj život.
Já jsem si teď vymyslela názorný příklad, kdy chodím na návštěvu ke staré známé, paní Kamile. Byla to sousedka v domě, kde jsem dřív bydlela, a před pár lety ovdověla. Je to milá paní, mám ji ráda a tak jsem k ní tenkrát začala chodit co dva týdny odpoledne na návštěvu, aby si nepřišla tak sama, rozveselila se a přišla na jiné myšlenky. Brávala jsem s sebou děti. Udělali jsme si z toho takový rituál po cestě ze školky. Jenže teď už jsou děti větší, mají své zájmy a kroužky a do našeho dne nám to moc nepasuje. Musím vždycky vymýšlet, jak to všechno skloubit, abych to časově stihla. Už pár měsíců mě to docela obtěžuje, ale můžu jí říct, že už k ní nebudu chodit? Vždyť jí ublížím. Zase bude smutná.
Co teď s tím? Budu k sobě upřímná. Jak to opravdu cítím? Mám ji ráda, ale jednou za 14 dní je moc často. Když o tom tak přemýšlím, tak jednou za 3 týdny nebo za měsíc a ne na hodinu, ale půl hodina u čaje kdyby stačila, tak to by bylo fajn. Zůstali bychom ve styku a přitom bych to celkem bez problémů zvládla.
Tak to už je docela posun! Když se o tom s Kamilou začnu bavit, možná budu překvapená, že ona to cítí stejně. Má svůj program, ráda by tou dobou byla někde jinde, jenže jí bylo hloupé mě odmítnout. Co bych si o ní pomyslela! A tak se tomu můžeme spolu zasmát a domluvit se, jak nám to oběma ponovu bude vyhovovat.
Možná se to takhle nestane a Kamila bude opravdu smutná. Proč by ne? Jestli se na mě opravdu těšila a přinášela jsem jí do života rozveselení, je to přirozené. Nebudu si ale dělat předsudky dopředu a nebudu přejímat odpovědnost za její pocity a reakce. V tu chvíli mi možná přijde těžké, dívat se, jak je smutná. Ale když s ní mluvím opravdově, o tom, jak to cítím, bez manipulace nebo nějakých mocenských her, nemám žádný dluh vůči sobě ani vůči ní.
Právě tady se často „hrají hry“ ve stylu „ukážu jí, jak toho mám hodně, jak se obětuji, a ona musí sama uznat, že to takhle dál nejde“. A pak člověk mluví a strojí situace tak, aby vyniklo, kolik toho pro druhé dělá a jak toho má moc, aby měl druhý příležitost to uznat. Je úplně jedno, jestli druhý naskočí a uzná, nebo ne. Teď jsem tu za chudáka jak Brno, žádný strůjce svého života. Nechci čekat na uznání druhých, které možná přijde, možná ne. První, kdo to musí uznat, jsem já sama. A následně se podle toho zachovat.
Mohli bychom tu teď vymýšlet další řadu pohledů, argumentů a proměnných, jak by se můj příběh mohl vyvíjet. To by ale trochu vyšumělo poselství tohoto článku. Pokud máš problém bavit se s ostatními o tom, co ty cítíš, protože se bojíš, že by ses jich dotkla, že bys je zranila nebo jim ublížila, a vnímáš to jako omezení ve svém životě, doporučím ti individuální sezení.
Zpět k tvému seznamu. Pokud máš víc než 5 – 6 bodů, doporučuji rozdělit na etapy, ať se nezahltíš. Není cílem dostat se do paralýzy, kdy toho máš tolik, že nevíš, kde začít. Urči si největší žrouty a těm se věnuj tento týden. Následující týden pokroč k dalším bodům na seznamu. V případě nutnosti pokračuj dál, ale dej si po cestě i pauzu. 😊
Vezmi si první věc na seznamu a zamysli se, co ti na ní vadí. Jak bys to mohla udělat jinak? Co by ti pomohlo, aby ses v tom cítila líp? Nebo v tom prostě nejsi schopna dál setrvávat vůbec? Pobuď v duchu v té situaci nebo s tím člověkem a nech k sobě proudit nápady. Nehodnoť je, jen si zapisuj vše, co tě napadne. Jako kdybys radila své nejlepší kamarádce. Teprve až tě už nic dalšího opravdu nenapadá, podívej se, co vše sis napsala a najdi cestu ven. JAK SE TEĎ O SEBE CO NEJLÍP POSTARÁŠ? Dej si ke každé věci jeden, dva akční kroky.
Něco se dá škrtnout jednoduše hned. Něco je třeba probrat s ostatními. Něco ti jde samo, do něčeho si musíš dodat odvahy. Možná ti ji dodá uvědomění, že POKUD TO NEUDĚLÁŠ TY, TAK NIKDO. Když budeš mluvit opravdově, jak to máš ty, jak se v tom cítíš, dojdeš opravdu často k vytouženému cíli. Strašně pomůže už jen to, že téma otevřeš. Že se o tom s druhými bavíš. Že se za sebe postavíš. Nebudeš si nic dlužná. Udělala jsi to nejlíp, jak jsi v tu chvíli uměla.
A co když se s tím nic dělat nedá? ZMĚŇ POSTOJ. Nezůstávej v pocitu oběti. Nejsi s tím teď schopna nic dělat? Fajn, pro tuto etapu svého života to tak prostě je. Až to budeš moct změnit, tak to změníš. Děláš pro sebe přece to nejlíp, co teď umíš. Za rok to třeba budeš umět líp. O tom zase víc někdy příště.